Frogs On Wheels: Na lehokolech kolem světa.

Laoské postřehy

Jak už jste mohli zjistit na našich webových stránkách, Frogs on Wheels (Žabáci na kolech) jsou turecko-francouzský pár, který již pěknou řádku měsíců objíždí všemožné kouty naší planety na dvou AZUBáckých lehokolech. Gökben, která pochází z Turecka, sedlá AZUB Six. Její přítel, Francouz Nico, cestuje na AZUBu Max.

Nedávno jsme od „Žabáků“ obdrželi zprávu se zajímavými postřehy z jejich cesty po Laosu. Se zprávou k nám navíc dorazily parádní snímky, o které se s vámi rovněž chceme podělit.

Díky následujícímu příspěvku můžete také nahlédnout do Laosu, krásné země v jihovýchodní Asii, která kdysi byla francouzskou kolonií.

Zdroj: zpráva od Frogs on Wheels

Zde je krátké shrnutí našeho putování po Laosu…

V Laosu jsme strávili dva měsíce. Přijeli jsme ze severního Vietnamu do provincie Houaphan (severovýchodní Laos), turisty nejméně navštěvovaného regionu v Laosu. Místní toto území nazývají „Mlžná provincie“. Špatné cesty, povětšinou nezpevněné, prudká stoupání, déšť a mlha vprostřed období sucha, ale rovněž úžasní lidé, žijící většinou na odlehlých místech v malých skromných vesnicích. Jeli jsme přes Viang Xai, známé jako tajné město, kde se po devět let skrývali komunističtí revolucionáři v jeskyních během takzvané tajné války.

Laos? To je SPOUSTA kopců…

Snad ještě nikdy jsme nevyšlapali tolik příkrých kopců jako na cestě z vietnamsko-laoské hranice k hlavnímu městu Laosu Vientiane. Tato cesta pro nás byla určitě fyzicky náročnější a kvůli špatným podmínkám celkově těžší než naše putování třeba Wakhanským koridorem v Pamíru či ve Východním Tibetu. Ale byla to výzva a jsme rádi, že jsme ji nakonec zvládli (jak se nám ulevilo, když jsme se konečně dostali na rovné cesty pokryté asfaltem… 🙂

Mezi městy Nong Khiaw a Luang Prabang se nachází asi 150-ti kilometrová etapa, kterou vřele doporučujeme. Je to úsek po nezpevněných cestách ve výšce asi 1500 m nad mořem, kdy vystoupáte nad oblačnost, a tak se pod vámi rozprostírá celé moře z mraků. Na celém úseku je méně než tucet vesnic, silnice často dosáhne sklonu více než 30% (no ano, museli jsme hodně tlačit, stejně jako místní na motorkách). Dřina je ovšem vykoupena neopakovatelnými výhledy, úžasně pohostinnými lidmi a všudypřítomnými usměvavými dětmi. Přestože jde o velmi odlehlou oblast, potkali jsme zde cestovatele na motorkách a holandského cyklistu. O této trase brzy plánujeme uveřejnit příspěvek na našich stránkách.

V tak příkrém kopci je i tlačení dřina

Sdílíme naši cestu…

V Lunag Prabangu a ve Vientiane jsme jako dobrovolníci ve francouzských školách strávili čas s dětmi mezi čtyřmi a jedenácti lety. Vždy nás potěší, když můžeme s dětmi sdílet naši cestu a pomoct jim tak alespoň na chvíli se zasnít. Naše povídání pro ty menší bylo především o tom, co si vezeme s sebou, jak na cestě kempujeme, kde se ubytováváme i třeba o zeměpisných tématech. Starší děti spíše zajímala technická stránka věci, tedy i naše lehokola, a taky nomádský způsob života, který s sebou nese jistou ztrátu komfortu.

Děti jsou vždy zvědavé

Z Luang Prabangu do Thakkeku. Čelíme drobným nepříjemnostem…

Úsek mezi Luang Prabangem a Vientiane je všem místním dobře známý, neboť silnice N 13 je hlavním tahem do hlavního města. Až po Kasi vede cesta hornatou a velmi malebnou krajinou. Později je již krajina rovinatá a s tím, jak se silnice přibližuje metropoli, houstne provoz.

Ve Vang Vieng mi po 18.500 km praskl zadní ráfek. Ve Vientiane jsem si ráfek nechal vyměnit v jediném obchodě v Laosu, kde byly k sehnání dvoustěnné ráfky. Obchod se jmenuje Top Cycle Zone a ráfky tam museli nechat dovézt z Thajska, neboť v Laosu je nabídka velmi omezená a náhradní díly tím pádem rovněž dost drahé.

Z Vientiane do Thakkeku vede velmi zajímavá silnice, která sleduje tok řeky Mekong. My jsme objevili velmi pěkný okruh z Thakkeku přes jeskyni Kong Lor, jež leží severovýchodně od města.

Kempování u řeky

Další trable…

Z Viang Kham jsme jeli do města Nahin, kde jsme museli zůstat dva dny, neboť duše mého předního kola skončila za hranicí použitelnosti a protože duše správných rozměrů (26×2 palce) nejsou za hranicemi hlavního města Vientiane k sehnání. Nakonec se nám podařilo najít prozatímní náhradní duši o trochu jiném rozměru (26×1.75 palce), se kterou jsem mohl chvíli pokračovat v jízdě alespoň na značně podhuštěném předním kole. Kvůli nedostatku zkušeností jsem si s tímto problémem nevěděl moc rady. Nicméně jsme došlapali k jeskyni Kong Lor, která se nachází na slepém konci 40-ti kilometrového okruhu. Tuto vodou zatopenou jeskyni jsme přepluli na dlouhých loďkách, na které se nám podařilo naložit naše kola, a tak jsme pokračovali v jízdě od opačné strany jeskyně. Ta se nachází doslova vprostřed džungle. Obvykle převozníci s turisty udělají kolečko a vyloží je zpět na nástupovém místě, protože druhý konec jeskyně leží na velmi odlehlém místě v džungli. Nejbližší vesnice jsou vzdálené nejméně 30 km po nezpevněných cestách džunglí. Pro nás to byl opět skvělý dvoudenní zážitek, ačkoli druhý den už byl velmi náročný. Mnohokrát bylo těžké trefit správnou stezku džunglí, mezi vzdálenými vesnicemi nebyli žádní lidé a vytrvalý déšť nám cestu rozhodně nezpříjemnil. Bahno, které se na cestách utvořilo, bylo velmi lepivé a někdy kvůli němu nebylo ani možné jet. Stejně jako v regionu Houaphan byla i zde stoupání se stupni v dvouciferných číslech. Byla to dřina a my jednou ocenili zpětnou pomoc od místních, kterým my jako první pomohli vytlačit motorky v rozbahněném kopci. Nakonec jsme se dotrmáceli do Gnommalatu a pak i do Thakkeku.

Asi 20 km před Thakkekem praskl i můj přední ráfek, jako předtím ten zadní u Vang Vieng. Po doporučeních stran mých kol, která jsem po první příhodě s ráfkem obdržel od Honzy z AZUBu, jsem celou záležitost bral sportovně, dostopoval do Thakkeku a tam pořídil mizerný jednostěnný hliníkový ráfek (jediný šestadvacetipalcový ráfek ve městě, všechny ostatní ráfky byly o průměru 24 nebo 28 palců) za pět dolarů… Tato na první pohled mizerná náhrada nakonec zvládla 2000 km dlouhou cestu do Bangkoku!

Nezpevněné cesty a odlehlé vesnice

Podél mocné řeky. Nejen na kolech…

Ve snaze vyhnout se dalším nepříjemnostem jako jsou prasklé ráfky jsme změnili plán cesty a z Thakkeku do Savannakhetu jsme jeli po „státní“ silnici (z poloviny asfalt, z poloviny štěrk) podél řeky Mekong. Na nezáživný hlavní tah, silnici S 13, jsme se napojili jen v místě, kde jsme se chtěli vyhnout náhorní plošině Bolaven.

Z Pakse jsme se rozhodli pokračovat podél západního břehu Mekongu. Z Pakse do Champasaku vede pěkná vyasfaltovaná silnice a je to z ní blízko ke starobylému chrámu Wat Phu z khmérského období. Následovaly nezpevněné a rovinaté cesty skrze vesnice až na Don Khong, největší z asi 4000 ostrovů, které se nacházejí v této oblasti. My jsme navštívili čtyři ostrovy a plavili se na přívozech nebo dlouhých loďkách. Nakonec jsme se přeplavili na východní břeh Mekongu. Na ostrově Don Det jsme si užili několikadenní odpočinek předtím, než jsme vyrazil k hranici mezi Laosem a Kambodžou vzdálené pouhých 20 km.